Fotozážitky.cz

Za devatero horami, devatero řekami a devatero lesy bylo jednou jedno království. Bylo oku lahodícím a dobrými lidmi obydleným a pokud sem jednou zavítal některý z poutníků, choval se k tomuto lid vezdejší pohostinně a pán stejně jako kmán se tu tudíž mohl cítit tak, jako by se znenadání ocitl v ráji.

Zatímco doma jsem povětšinou líným udělat zbytečný krok, v dálavách tomu bývá přesně naopak. Tam si šlapu a šlapu, div si nožičky neušoupu, a to ne(jen) proto, že bych škudlil na výdajích za dopravu či se za každou cenu snažil zbavit hmotnostních přírůstků souvisejících s pocitem, že když už někde jsem, měl bych tam ochutnat pokud možno vše, čeho se mi z tamního sortimentu doma nedostává, byť ve chvíli odjezdu tak jako tak nezbývá než zkonstatovat, že se mi stejně vše ochutnat nepodařilo.
Ale to jsem odbočil. Prostě chodím. Je jedno kam – prostě hlavně někam a nejlépe pak i zpět. Jdu a jdu, dokud mi síly stačí a smysly nevelí raději to otočit.

Nikdo tu nejsme věčně, ať už jsme s tímto faktem smířeni či nikoliv. Každý z nás má svůj přesně vymezený čas, ač není tak docela jasné, kdo a kde nám tento vyměřuje a měří. Prostě všechno jednou končí a každý z nás se jednou v prach obrátí.
Nikdo nemůže žít věčně, ovšem svým způsobem věčně žít může.

Kdykoliv se zatmí Slunce, srocují se davy zvědavců a každý zírá na onen zázrak odehrávající se na denní obloze.
Když se zjeví zatmění měsíce, nějaká obzvláště jasná planeta, prolétající kometa či jiné na nebi zářící potvůrky, vylézají titíž a upírají pohledy tentokrát pro změnu na oblohu noční.

Mnozí z vás jsou pravidelnými návštěvníky nejen zoologické, ale také botanické zahrady. Pozvánka tedy patří vám, ale také vám, kteří sem zabloudíte jen tak občas. Uvidíte, že tato výstava fotografií rozhodně stojí za shlédnutí.

Nevím, zda to znáte. Možná to ale znáte, aniž bych vám snad přál to poznat. Protože rozhodně není nic příjemného poznat toto, co někdy můžete poznat.
Ať už dobrovolně či nikoliv se třeba jednoho dne ocitnete uprostřed cizího vcelku velkoměsta. Kdesi daleko od domova, a to nejen od domova vlastního, ale i od tamního domova dočasného.

Kamélie. Květina, která pro nás bude mít vždy nádech exotiky. A Japonsko? To je přímo synonymum pro exotiku. Chcete-li zažít Japonsko a Kamélie na jednom místě, neváhejte a vydejte se v nejbližších dnech do Lešné u Zlína.

Můj manžel i já rádi fotíme a to už od začátku našeho vztahu. S tehdejším přítelem jsme jeli na naši první dovolenou v České republice do Beskyd. Poprvé sami dva jinde než naši rodiče. Přítel si těsně před odjezdem koupil nový kompaktní foťák s 5 Mpix... tehdy to bylo něco nevídaného!

Zřícenina hradu Rýzmburk

Tak jsem se svým fotoaparátem projel naši vlast z jižní periférie až do jejího údajného srdce. Pak jsem se s tímto s povznášejícím pocitem povznesl nad naše všední i nevšední starosti. Bok po boku, či spíše tělo na tělo, jsme spolu vzduchem přepluli západní končiny naší země, pokořili jsme spolu zem germánskou a Švejcary, přenesli se přes zemi francouzskou a na něco hodin spočinuli v daleké a přece nedaleké Hispánii.

Zašel jsem si loudavou procházkou k moři, tam, co se Východní Londýn s tímto stýká svou zřejmě nejturističtější částí. Došel jsem až na samý konec pláže, tedy až k průlivu oddělujícímu turistický ruch od ruchu přístavního, tam, co se už za vstup platí. A udělal jsem si několik záběrů oné komerčně využívané, tedy momentálně kvůli zimnímu období komerčně nevyužívané, části pláže, s atrakcemi mimo provoz a toliko veřejnými toaletami v provozu.

Zima si s námi pohrává jako kočka s myší. Pojďte si čekání na jaro zpříjemnit soutěžením a ještě můžete udělat něco pro zdraví vašich (eventuelně i cizích) dětí. V našem otázkovém maratónu můžete vyhrát vitamíny pro děti.

Spojení divadlo a fotografie? Ano, zcela přirozené a logické. Jak jinak bychom mohli vzpomínat na ty nádherné inscenace, které jsme v průběhu různých divadelních sezón obdivovali nebo naopak kritizovali?

Pojďte se zastavit a zamyslet se nad tím, co kolem sebe vidíme v každodenním životě. Prostřednictvím fotografií Jiřího Steinbacha v Galerii hotelu Academic v Roztokách u Prahy.

Bývá vlastním lidskému rodu, že se živí alespoň čas  od času či ve dny k tomu předurčené dostavují k mohylám svých předků. A to ať už z piety, nebo proto, že se to tak prostě má. Protože ti, jimž má být země lehkou za jejich práci těžkou, jak na náhrobcích někdy stává, si alespoň občas nějakou tu nostalgickou vzpomínku dozajista zaslouží.